Když mě na začátku roku 2010 oslovila parta kamarádů, zda bych s nimi nevyrazil na fotografickou expedici za písečnými dunami v Polsku, neváhal jsem ani chviličku. Přeci jen příležitost zažít dobrodružství v oblasti, které místní neřeknou jinak, než “evropská poušť”, to je sen.

Cestou na sever

Rozsáhlé písečné duny se nacházejí ve Słowińském národním parku, který patří mezi ty vůbec nejstarší NP na území Polska. Znamenalo to jediné – projet celé Polsko, až k Baltskému pobřeží.

Cestovali jsme autem po trase Praha-Drážďany-Berlín-Szczecin-Koszecin-Slupsk-Wicko-Leba, během které jsme jsme se často divili, čeho všeho jsou polští řidiči za volantem schopní. Předjíždění v zatáčce, v úseku měřeném radarem, se špatnou viditelností a přes dvojitou plnou čáru? Řidiči v 15 let starých autech, která se při předjíždění málem rozpadla, to příliš neřeší. Take it easy :)

Kousek od cíle a přece daleko

Do Leby jsme přijeli chvíli po půlnoci, ovšem na aktivitě zdejších občanů se to vůbec neprojevovalo, město doslova překypovalo životem. Tehdy jsme čelili první výzvě – najít náš hotel. Ani s pomocí GPS to nebyl snadný úkol, ale nakonec  jsme jej přeci jen objevili a mohli si tak dopřát kratičký spánek v řádu několika desítek minut.

Někteří z nás sotva zamhouřili oči a už se pokojem rozléhal ten nejprotivnější zvuk co znám – zvuk budíku. S touhou zahájit fotografování při východu slunce jako první opouštíme hotel a s dostatečným předstihem se vydáváme za hroudami písku.

Už teď vám mohu prozradit, že se jednalo o velice hezkou procházku, jelikož duny jsme nenašli. Když se slunce prodralo na obzor, bylo nám jasné, že jsme ti prohrávající. Párkrát jsme si tedy skočili šipku z písečného převisu na pobřeží a poté se vydali pomalým krokem podél moře zpět k hotelu.

Městečko se pomalu probouzelo, ale my jsme potřebovali alespoň trošku dohnat spánkový deficit. Cestou jsme navíc z jedné informační cedule zjistili, že jsme šli sice správným směrem, ale park se rozkládá trochu dál, než se zdálo. No, co se dá dělat :)

“Takhle by to nešlo, řekli jsme si a nenápadně proklouzli za lano, které ohraničovalo část přístupnou veřejnosti.”

Duno! Já si tě najdu!

Po pár hodinách spánku jsme se opět vypravili hledat naše “pískoviště”, tentokrát s přáním stihnout západ slunce. Po ranních zkušenostech už jsme jeli autem. Konečně jsme tady! Obtěžkáni foto výbavou vystupujeme na první dunu, která je v obležení turistů ze všech koutů světa.

Takhle by to nešlo, řekli jsme si a nenápadně proklouzli za lano, které ohraničovalo část přístupnou veřejnosti. Po chvíli jsme se již zcela ztratili uhrančivým pohledům ostatních návštěvníků a otevřel se nám zcela nový svět s nádherně čistým a nepošlapaným pískem.

Motivů pro fotografování je zde opravdu hodně, každý se může vyřádit podle svých představ. Nejočekávanější chvíle je tady! Blíží se západ slunce! Rychle pospícháme na vysokou dunu, ze které je impozantní rozhled na daleké okolí. Byl to doslova závod s časem, boj o každou minutu, ale stihli jsme to.

Jakmile příroda dokončila své romantické představení, měli jsme pár minut na odpočinek. Ale jen do chvíle, než zmizel z oblohy i poslední paprsek slunečního světla. Poté přišlo na řadu fotografování noční oblohy.

V praxi to vypadalo tak, že každý z nás měl nařízený budík zhruba po půlhodinách, kdy se exponovaly fotografie, aby si připravil novou kompozici a znovu si na 30 minut zdřímnul. Asi si dovedete představit, že jsme ráno vypadali jako banda zombíků, chystající se sníst všechno živé.

“Velice rychle mi zmizel úsměv z tváře při zjištění, že můj repelent působí spíše jako vábidlo, než odpuzovač.”

Cesta domů

Po vyčerpávajícím víkendu plném intenzivního focení nastal čas návratu. Když už nebylo vhodné světlo na focení, přišlo na řadu řádění v dunách: salta, šipky, soutěže o nejdelší skok z nejvyšší duny, apod. Asi si dovedete představit, že nám písek skřípal i mezi zuby.

Cestou k hotelu nás doprovázeli pravděpodobně zmutovaní komáři, kteří neznají odpočinek. Velice rychle mi zmizel úsměv z tváře při zjištění, že můj repelent působí spíše jako vábidlo, než odpuzovač. Po sbalení všech věcí jsme se již vydali směrem do České republiky.

Také se vám někdy stalo, že jste měli svůj cíl doslova na dosah a o kousek vám unikl? Napište mi do komentářů vaše zážitky :)