A je to tady! Po půl roce tvrdé dřiny na kruháčích SRTG Rokycany se vydávám na svůj první závod Spartan Race, a to rovnou do kopcemi proslulé Valčianské Doliny. Jo a žádnej Sprint, rovnou Super :) Byl jsem celkem optimistický, ale když mi každý druhý člověk říkal, že tam je jeden z nejnáročnějších terénů vůbec, začínal jsem pociťovat lehkou nervozitu. Ne, kecám, byl jsem zatím pořád v pohodě. Teda do tý doby, než jsme autem projížděli údolí Valči #tykopcerostlipředočima.
Byla půlka července, čtvrteční dopoledne a odjezd naší Duvenbeck dodávky byl naplánován na 10:00 od rokycanské Billy. Nakoupili jsme ještě nějaké ovoce na cestu, naházeli věci do dodávky a vyrazili.
Ještě než jsme však opustili parkoviště, Jarda křičí, že nechal před vchodem ležet batoh #příštěza30brácho. Když si pro něj doběh (jo, ještě tam byl, to se v Rokycanech moc často nestává), mohli jsme zase vyrazit. Když v tom začal Luboš řvát… Ne, tentokrát už jsme zdárně opustili parkoviště :)
Cesta byla dlouhá. Kdo mohl, tak spal a probouzel se akorát na benzínkách. Jak jsme se postupně blížili, kopce se zvětšovali. A zvětšovali. A? Zvětšovali. Byly fakt hustodémonskykrutopřísný. V tu chvíli už na mě začala dopadat lehká nervozita.
„Sedím na stoličke na své zahrádce a mám otvorená vrata.“
“Tak tyhle kopce nic nepředčí”, říkal jsem si. No, předčilo :) Luboš naplánoval skvělý ubytko, který mělo snad 10 hvězd. Ale divnosti. Majitel musel být rozený navigátor, protože podle jeho instrukcí “sedím na stoličke na své zahrádce a mám otvorená vrata” jsme to překvapivě našli už na podruhý #poprvýjsmetopřejeli.
Sice měl skleněné oko a dřevěnou nohu, ale jinak působil postarší pán příjemně a mile. Baráček vypadal na první pohled krásně, zahrada kolem byla plná ostružin a rybízu, prostě ideál.
Ovšem uvnitř už to bylo jiné kafe. Nejdřív jsem si myslel, že jsme vešli do antikvariátu, ale byl to opravdu byt. Mohutné obrazy s Ježíšem, vedle kterých visí rockové hvězdy, na které zpovzdálí pokukuje Mona Lisa. Ale největší špek byla ložnice!
Nejen, že jsme si s Tomášem museli poctivě vymezit hranice na manželské posteli, protože ty samostatné už si zabrali Karlos s Jardou, ale na stěně byl namalovaný až skoro hororový výjev. Několik nahých dívek, z nichž jedna měla rybí hlavu a další oko na zadku, tak na klidném spánku rozhodně nepřidávaly.
Přístup do ložnice byl řešen dost originálně, a to průchodem přes koupelnu se záchodem. Takže nejen, že hrozilo nemilé překvapení, ale futra dveří byla vysoká asi tak 150 cm. Jo, vobouchaný jsme byli všichni #hobitídoupě.
Večer jsme ještě vyrazili omrknout festivalku a vyhládlé žaludky nasytili v místní pizzerii.
V pátek jsme měli adaptační den (jo, z Rokycan do Valči je to fakt pěkná štreka!) a vyrazili za relaxem do Turčianských Teplic #regeneracesenemápodceňovat. Maj tu super aquapark s thermálním bazénem, kde byste si klidně mohli uvařit vejce.
Když jsme přišli, ve venkovním bazénu zrovna probíhal aqua aerobik. No to víte, že jsme se mezi ty maminy taky zapojili. A pak jsme jezdili na tobogánech, vařili se ve 37° thermálu nebo se vyvalovali v bylinné parní sauně, kde Karlos rozsed lehátko #madeinchina.
Abychom si nedělní Ultra Beast užili co nejvíce z blízka, přihlásili jsme se na sobotu s Míšou a Tomášem jako dobrovolníci k překážkám. Znáte to, vidíte Žišku v akci, posíláte lidi na burpees… V pátek večer jsme měli informativní schůzku, co a jak bude probíhat. Potom klasicky pizzerka a rychle na ubytování, aby si kluci stihli sbalit věci na závod. A my nafotit ty divnosti na stěnách.
Na start Ultra Beastu se v sobotu ráno postavili Luboš s Jardou, Karlos bohužel nerozhýbal bloklá záda, a tak šel dělat rozhodčího na překážky. Já jsem jako dobrovolník vyfasoval 8ft wall na hřebenech hor, kdesi uprostřed tratě, takže né úplně záživná překážka. Ale Peter Žiška to vynahradil. On se snad po tom několikakilometrovém výběhu do krpálu ani nezadejchal. Jen tak ladně přehopsnul zeď a běžel dál #kloboučekmistře.
Oba naši kluci Ultra Beast úspěšně dokončili, i když byli řádně vyšťavení. Jsou to borcí největší a patří jim veliká poklona a uznání! #SRTGRokycany
Večer jsme chtěli opět povečeřet v naší oblíbené pizzerii, která však tentokrát byla úplně narvaná. A tak jsme se vydali hledat jiný podnik, který by ukojil naše rozmlsané jazýčky. Najednou jsme jeli kolem pěkného hostince, byl to příjemný srub podél silnice. Uvnitř to vypadalo také pěkně, z celého Valča tripu zatím asi nejlépe.
„Jídlo? Tady jste v hostinci, tady nevaříme…“
Blbý bylo, že nám servírka suše oznámila něco ve stylu: “Jídlo? Tady jste v hostinci, tady nevaříme…” V hostinci se nevaří? Od kdy? Ok… Tak jsme hledali dál. A protože jsme ani po 20 minutých okružní jízdy na nic kloudného nenarazili, skončili jsme klasicky v McDonald`s.
Chyba. Organizace nula. Systém nula. Už když si zaměstnanci naší objednávku ani nezapsali, jen jí poslali verbálně za sebe do kuchyně a nám nedali ani lísteček, tušili jsme zradu. No jasně, že v tom měli bordel jak hovado.
Absolutně totiž netušili, který zákazník je na řadě, a tak lidé, kteří přišli po nás, dostávali jídlo dříve. Čekali jsme asi 20 minut, když slečna přinesla jeden (!) burger. A z toho se jako máme najíst všichni?
Ok, dalších 10 minut čekání. Když už konečně přišla s pořádnou porcí jídla, byla půlka objednávky úplně jiná, než jsme chtěli. Ááááá! “Proč tu ku*va na to nemáte nějaký systém?” Už jsme to nevydrželi… “Nooo, víte, my to takhle máme rádi a vyhovuje nám to.” Jo, jasně. Šlape vám to skvěle, dobrá práce. Sorry jako. Ale aspoň už jsme neměli hlad. Byli jsme nasraní, ale neměli jsme hlad. Teda ne tak velkej.
Je to tady. Den D. Teprve ve chvíli, kdy jsem se ráno převlékl do závodního hábitu, padla na mě neuvěřitelná nervozita. Poprvé na Spartan Race. A hned ve Valče. A ještě k tomu na Super. Uff…
“Kto sme?” – “Spartans!” “Aroo! Aroo!! Aroo!!!” Po krátké rozcvičce (kterou jsme si pro jistotu střihli s Míšou hned 2x – s naší i předcházející vlnou) konečně vybíháme vstříc valčianským kopcům!
Ony na nás “Bůůůůů”, my na ně “Arooooo!”
Hned na začátek klasické překážky jako pneumatiky a série přelez-podlez-proskoč a už si to štrádujeme nahoru kolem krav, které se na louce zrovna pásly. Docela jsme si i pokecali – ony na nás “Bůůůůů”, my na ně “Arooooo!”
Po krátkém kolečku jsme se vrátili do festivalky, kde byl Balanc, který jsme ale včera natrénovali, takže pohoda. Na Slip Wall všichni leštili desku, ale moje Inovy podržely skvěle, takže bez větších potíží vylézám nahoru a pokračuju do bahenní lázně pod ostnáčem.
Šplh byla překážka, na kterou jsem se fakt těšil, i když jsem z ní měl rozporuplné pocity. Když jsem přiběhl, vidím Tomáše, jak visí zhruba ve 3/4 lana. Bohužel došly síly, a tak šel na 30. Já jsem si plný odhodlání vybral lano, chytil se, odrazil … A plácnul sebou do vody. To lano bylo totiž tak nacucané bahnem, že mi ruce sjely dřív, než jsem se stihl poprvé přitáhnout. Takže prvních 30.
S Tomem jsme doangličákovali tak nějak na stejno a vydali se na Multirig, který byl navíc spojen s Monkey barem. Tom jde první, bohužel po chvíli padá dolů a jde do burpee zóny.
Poslední hluboký nádech, výdech a jdem na to. Z téhle překážky mám respekt. Naštěstí u ní zrovna stojí Karlos (dělal rozhodčího) a hecuje mě od začátku až do konce. Hlavně díky němu jsem to překonal bez větších potíží, čemuž ještě teď nemůžu moc uvěřit a běžím dále. #DíkyKarlos!
Většina závodu se odehrávala stylem výšlap kopce prudkého tak, že lidi málem přepadávali dozadu – seběh – zase nahoru, a tak pořád dokola. Do toho běh samozřejmě zpestřovalo spoustu zajímavých překážek, které vám vysály i zbytky posledních sil.
Avšak trať byla nádherná a ty výhledy ze hřebenů hor byly fantastické!
V závěrečné části závodu, kdy jsme se blížili k festivalce, mě začaly chytat silné křeče. Docela na ně trpím, tak mi Jarda dal pár solných kapslí s sebou. Jarda je člověk, co s sebou vozí nadupanou lékárničku a snadno byste si ho spletli s dealerem drog :)
Kapsle zabírají, ale jen do té doby, než dojdou :) A právě v závěru, kdy přišel na řadu Sandbag do krpálu (jak jinak), kapsle docházejí a křeče si řekly, že teď je ten čas, kdy mi to trochu zpříjemnit. “Seš na Spartanu, tak makej mladej…”
Občas skáču do kopce jak potrefená koza a stále hledám nové způsoby, jak se dostat na vrchol bez zkroucených nohou. Křeče nepolevují, ale zatínám zuby a jdu dál. Teď už to přece nevzdám. NE!
V polovině závěrečného seběhu je oštěp, kde se opět potkáváme s Tomášem, který už ladí formu do plavek v burpee zóně. Házím oštěp, který se lehce zapichuje, ale bohužel hned vypadává ven, a tak odcházím na svých druhých 30.
Následuje Olympus, který mi nedělá žádný problém. Zároveň předbíhám Tomáše, který si oblíbil angličáky a skáču do potoka. V něm ještě podlézám ostnáč, přebírám od Karlose vlajku #SRTGRokycany a čekám na Toma, abychom mohli jít do cíle společně.
Poslední překážkou před ohněm je Stairway to Sparta, a ačkoliv mám v rukou síly dost, křeče mi již nedovolují vytáhnout nohu na první špricli. Nebýt Tomáše, který mi pomohl nahoru, šel bych si ještě zacvičit. #DíkyTome!
Nahoře dáváme fotku s vlajkou a pak už tradá dolů, přes oheň a pro medaili s pivkem. Trať měla celkem nějakých 16 km, které jsme zdolali za 3 hodinky. V místním terénu celkem fajn :) A jen se 60 angličáky! Spartan markeťáci mi pořád říkali, že pochopím až v cíli. A taky že jo… :)
Míša doběhla cca půlhodinku po nás, což je super výkon! Seš borec, Míšo! :) Hodili jsme ještě rychlou sprchu, abysme nejeli domů jako prasata a vyrazili do Rokycan. Byl to super prodloužený víkend se skvělejma lidma! #SRTGRokycany