Můj první čistý závod! 0 trestných burpees! Wooohooo! Sezóna 2019 nemohla začít lépe, než parádním zimním Sprintem v zasněžených a promrzlých Vratislavicích, které nabídly snad vše, co si může závodník přát.
Na závody, které jsou poblíž, jezdíme většinou až v závodní den. Jinak tomu nebylo ani tentokrát, a tak jsme v sobotu brzy ráno naskákali do dodávky a vyrazili pod Ještěd. Tou dobou byla ČR pod vlivem arktického vzduchu a mráz se sněhem vytvářely v přírodě přímo umělecká díla. Když jsem viděl až romanticky zavátý a omrzlý Ještěd před východem slunce, kdy byla obloha krásně narůžovělá, litoval jsem, že s sebou nemám foťák. Byla to jedním slovem nádhera!
Když jsme dorazili na místo, ve festivalce už se rozcvičovali a zahřívali závodníci elitní vlny, kterým se blížil okamžik startu. A nejen oni, ale i všichni ostatní poskakovali. Byla totiž strašná kosa! A když si představím, že účastníci Hurricane Heat byli v noci nějakou tu dobu bosi… Brrr!
Jakmile se blížil start naší STG vlny, byli jsme už nažhavení a odhodlaní ve startovacím koridoru. Jak už bývá zvykem, první překážkou bylo klasické O-U-T, tedy přelez-podlez-proskoč a následoval menší kopec, ve kterém jsme se stačili zahřát. Následovaly další dvě série O-U-T, přelez irské lavice a dvou dřevěných zdí.
Po kratší běžecké pasáži jsme se dostali na vrchol zdejšího kopce, kde nás čekala zrádná dvojice překážek, a to monkey bar a balanc. Bez větších potíží překážky zdolávám a pokračujeme dál.
Jakmile z dálky vidíte u některé z překážek obrovskou burpees zónu, je dost pravděpodobné, že se blížíte k oštěpu. Tahle překážka mě zatím dost trápí a překonal jsem ji pouze jednou, a to na lipenském Beastu. Tohle je #insta30, říkám si, když sbíhám k slaměným panákům. Nic ale nevzdávám předem, takže si rovnám provázek, vyvažuju oštěp, zamířím a… TREFA! Jak z učebnice! Že by se prokletí oštěpu konečně podařilo zlomit? No, s mojí muškou se přikláním spíše k tomu, že se na mě prostě pro jednou usmálo štěstí :)
Na oštěpu mimojiné potkáváme s Luckou i Kellyho a běžíme společně na šplh. To už jsme na otevřené louce, ze které jsou krásné výhledy, mimojiné i na již zmiňovaný Ještěd. Na laně si dáváme s Kellym závod o to, kdo bude nahoře dřív, vyhrávám asi o 4 desetiny vteřiny a běžíme dál.
Běžíme, běžíme, přitom probíráme něco děsně důležitého, až jsme skoro přeběhli plazení se pod ostnatým drátem. Ještě, že si toho dobrovolník všiml a včas nás nasměroval, my bychom jinak nejspíš běželi pořád dál a dál :) #FaktToNebylÚmysl
Pod ostnáčem už jsou tou dobou hezky vyježdné koleje od eliťáků, a tak se stačilo s nadsázkou jen trošku odstrčit, zaujmout pozici tučňáka a projet korýtkem až na konec.
Za zatáčkou na nás čekala invertní stěna, kterou bez potíží zdoláváme, táhání sáněk s pytlem bylo na sněhu spíše pro prokrvení ztuhlých rukou a dostáváme se k “Z” stěně. Jsou to tři desky, které jsou k sobě připevněné pod úhlem 90 stupňů a úkolem je se dostat z jedné strany na druhou po malých dřevěných chytech.
S touhle překážkou nemívám problémy, ale když vidím, kolik borců přede mnou padá (stěny jsou dost namrzlé), začínám být lehce nervózní. O to víc jsem se ale na překážku soustředil a i když jsem měl po cestě jedno kritické místo, kdy už mi prsty sjížděly z chytu, na zvoneček jsem zazvonil.
Další překážka byla asi nejhorší ze všech. Za normálních podmínek bezproblémový atlas carry, tedy přenášení těžké, betonové koule, se vlivem námrazy stal pro mnohé noční můrou. Koule totiž neuvěřitelně ztěžkly a pro dokončení této překážky bylo pro spoustu závodníků důležité se kousnout a překonat pocit bezmoci.
Následoval sandbag, tedy nošení pytle s pískem. No, z písku se stalo spíše cosi jednolitého a zmrzlého, ale aspoň se nesypal :)
Sérii nosících překážek zakončil bucket carry, tedy kýble plné štěrku. Tuhle překážku od Ultra ve Valče nesnáším, neboť do tamějšího krpálu jsem kýbl dostával s přestávkami snad po 10 metrech. Zdejší kolečko bylo ale po rovině, takže “dětský”.
Mnohými neoblíbená překážka, pro mě jedna z těch, na které se těším nejvíce. Možná proto, že se na ní můžu houpat jako opice :) Multirig. Tyč je mokrá od ostatních závodníků, ale naštěstí překonávám v klidu a následné kruhy už jsem si užíval. #houpačka
Následoval průběh úzkými uličkami do festivalky, kde jsem si strašně namlel pusu. Hopsal jsem si totiž po ledu, když mi to v zatáčce ujelo a já se kousek projel pěkně po zadku. Nojo, mě tyhlety kravinky prostě baví, příště to stejně udělám zas :)
Přelézám slip wall, vytahuji pytel na hercules hoist, dostávám se přes big cargo a jsme v cíli! V cíli krásného závodu zimní krajinou se skvělými lidmi a to všechno s čistým štítem!
Ještě nikdy se mi nepodařilo dokončit závod bez trestných angličáků. Nejblíže jsem tomu měl minulý podzim na lipenském Beastu, kdy jsem spadl na poslední překážce, na předposledním úchytu. Nemám rád twister.
Tentokrát se to ale povedlo a já z toho mám obrovskou radost. A další cíl? V dubnu se běží nádherná Kutná Hora a tady chci zaběhnout závod na plno. Dokončit v co nejlepším čase a v rámci age group se poměřit s těmi nejlepšími ve své věkové kategorii. A samozřejmě v ideálním případě dokončit opět s čistým štítem :)
Středověká krčma v Dětenicích
Cestou zpět jsme se zastavili na jídlo v Dětenicích, kde je oblíbená Středověká krčma. Jakmile za sebou zavřete dveře, ocitnete se rázem ve středověku. Jídlo, personál, prostředí… Mají to fakt promyšlené do posledního detailu.
„Ty tu hubu taky nezavřeš, cooo?“
Zapomeňte tak na klasické “dobrý den, co si dáte?”, ale zvykněte si na středověké hlášky typu “táák co dnes budeme žrát?”. Mimoto se zde pořádají různé historické programy, takže až vám ke stolu přiběhne žebrák, který bude chtít vaše kosti z talíře, nelekněte se. Za mě určitě skvělý koncept, výborné jídlo a nezapomenutelný zážitek!
