Konec října a poslední závod sezóny. Jo, vyrazili jsme do maďarských Eplén, kde jsme si zaběhli Spartan Race Sprint. Jak se později ukázalo, pro některé členy výpravy se z toho stal spíše osobní Hurricane Heat…

Ačkoliv se závod běžel v neděli, my jsme vyrazili už v pátek odpoledne. A důvod? No když už se jede přes Moravu, byl by hřích se nestavit ve vinném sklípku… #asiosud

A tak teda jó. Burčáček, vínečko, papáníčko… Předzávodní strava je prostě důležitá, fakt si na to dávejte bacha. A taky běžte brzo spát. My jsme si to i tentokrát zkušeně ohlídali, takže jsme zalehli už ve 4 ráno a druhý den stavěli během jízdy pouze tak 10x. Očista musí být. #buďzodpovědnýspartan

V noci jsme se podle mě všichni museli o něco bouchnout do hlavy, jinak nechápu, proč ráno tak bolela. A občas se i trošku točil svět. Asi změna gravitačního pole Země. Někteří se nedělního závodu tak nemohli dočkat, že si během soboty střihli ještě osobní Hurricane Heat. Jo, věděli jste, že nejlepší drillmaster je víno?…

Kolem poledne už jsme byli v Budapešti, kde jsme vyrazili do ulic. Nemůžu si pomoct, ale na mě tohle město působí jako hrozně starý, komunistický město, který zamrzlo v době před 40 lety. Ale byli jsme tam fakt jen chviličku, možná mi ty největší krásy prostě jen unikly… #nohate Samozřejmostí byl tradiční maďarský guláš a jelo se dál.

Cestou do Eplén jsme míjeli takovou tu velkou louži, kam jezdí spousta lidí na dovolenou. Balaton tomu říkaj. Zrovna byl západ slunce, tak jsem si nacvakal pár romantických klišé fotek a pokračovali jsme dalej.

Po chvíli jsme dojeli do vesničky, kde jsme byli ubytovaní, ale jméno už si nepamatuju. Na co však nezapomenu, byl pan domácí. Ono když neumí anglicky, německy, čínsky, lotyšsky ani elfsky, prostě je dost složitý se domluvit. Takže ruce, nohy, eura a bylo to.

Ještě bylo celkem brzo, tak jsme se vypravili do zdejší hospůdky. Bylo tam pár štamgastů a když jsme vešli, měl jsem pocit, že nás za chvíli rozřežou a strčí do mrazáků na další týden. Nebo do tý knajpy nikdo jinej v posledních deseti letech nepřišel. Ty probodávající/překvapený pohledy byly dost hustý… Jo a pivo nic moc, bez pěny. #aspoňtotočilaposkle

V neděli byl náš velký den! Poslední závod sezóny pro SRTG Rokycany, který běháme vždycky společně. Ego stranou, sporttestery ze zápěstí… Prostě si to užít. Pohromadě.

Parkoviště bylo nějaký 2-3 kilometry od festivalky, takže tam pendlovaly dvě mašinky, kterýma jsme jezdili jako malý kluci v zoo. No prostě nejextrémnější překážkový závod planety… #limuzínunečekejte

Závod jako takovej byl ale skvělej. Opravdu jsem byl nadšenej z tý přírody kolem. A fotografové z nás určitě taky. Vždycky, když jsme nějakýho viděli v dálce, ozývalo se hluboké “Héééj, fotografároš? Ty fotoš nás?” Jo, prostě dejte všude -oš a oni vás pochopí.

Zpestřením byl tunel, kterým se probíhalo (proto ty povinné čelovky), tedy spíše taková obrovská odpadní roura. Průměr tak akorát. “Tuneloš superoš!” A běželo se dál.

Za celý závod jsem si střihl svých klasických 60 angličáků (oštěp a šplh), jinak byly všechny překážky na pohodu. Sandbag jsem teda pár minut pěkně proklínal, ale chce to se kousnout. A nepřestat. A hlavně nepodvádět, jako někteří… A to i z elity.

Po závodě jsme ze sebe aspoň trochu spláchli ty nánosy bahna a vyrazili zpět do Rokycan. Celý prodloužený víkend byl naprosto super a jen to dosvědčuje fakt, že pokud jste se super lidma, je úplně jedno, jestli jíte humry v Monte Carlu nebo se válíte v Maďarsku v bahně. Díky SRTG Rokycany!