Mráz jako když praští, ale sníh nikde. No a tak jsme v půlce února sedli do auta, naložili pár věcí, natěšené hafany a vyrazili na Šumavu. Naším cílem byla obec Prášily, kolem které jsou jen rozlehlé lesy a nejbližší civilizace X kilometrů daleko.
Je sobota ráno a my vyrážíme na první výlet, přímo k Prášilskému jezeru. Za celou tu dobu, co jsme byli na cestě, jsme potkli pouze pár běžkařů, kteří zde zrovna jeli nějaký sranda závod. Jinak nikde nikdo. A to je paráda!
Cestu lemovaly obří sněhové závěje, které byly nejenže krásné, ale zároveň bylo nemožné odolat pokušení a párkrát v nich Danču vyválet. A ono se to zalíbilo i psům, takže se i oni párkrát proletěli do čerstvého prašanu. Psiska byly nadšený, Danča mi už po několikáté zdůraznila, že mě ukončí, a tak jsme mohli pokračovat dále.
Samotné Prášilské jezero bylo celé zamrzlé a zapadané sněhem, lavičku na břehu připomínal jen kousek viditelné opěrky. Být přítelkyní fotografa je někdy složité, třeba ve chvíli, kdy fouká ledovej vítr a já si nutně potřebuju něco nafotit.
Danča se mnou má ale naštěstí svatou trpělivost, takže se můžu vyblbnout do sytosti. Pak už zbývá jen vysypat z brašny sníh (moje borderky maj skvělou zálibu v tom, že jakmile vidí otevřenou tašku/batoh, nutně potřebujou dostat všechen sníh světa dovnitř), sklidit techniku a vyrazit zpět.
Já jsem tvor, který má hlad 24/7 tak jsme po příchodu vyrazili rovnou na oběd. No a po ubytování se jsme všichni totálně vytuhli a probrali se až večer. Místo dalšího výletu jsme si tak udělali romantickou procházku Prášilama v husté vánici a šli se mrknout na zdejší bizony.
Druhý den jsme přejeli do nedaleké Modravy, kde mám oblíbený okruh na procházky. Kolečko vede od pivovaru k Tříjezerní slati, kde bylo tentokrát tolik sněhu, že dřevěné zábradlí bylo zhruba ve výši kotníků a na místě slatě rozsáhlá sněhová pláň.
Pokračovali jsme tedy dále lesem, až jsme se dostali k Roklanskému potoku, podél kterého jsme se vrátili zpět do Modravy.