Když se v první polovině 20. století rozhodovalo v Čechách o vybudování dělostřelecké střelnice, díky naplnění požadovaných kritérií byl pro výcvikové účely zvolen prostor ve Středních Brdech. Ačkoliv byl zachován volnější návštěvní režim území, obyvatelé neměli ani tušení, jaké nepříjemné události o pár let později prožijí. Vyměřování určené plochy bylo započato v roce 1927 a tehdy do ní ještě nebyly zahrnuty obce Padrť, Přední a Zadní Záběhlá, Velcí, Kolvín a Hrachoviště. Tedy obce, které byly pozdějšími událostmi velmi poznamenány.
Během druhé světové války byla většina těchto obcí zabrána německými okupanty a bylo rozhodnuto o rozšíření výcvikové plochy. Pro okolní obce to znamenalo jediné. Roku 1940 se jejich obyvatelé dozvěděli nepříjemnou zprávu, a to nutnost opustit svá obydlí do konce roku 1941. Týkalo se to především obcí Padrť, Kolvín, Přední a Zadní Záběhlá, Skořice, Příkosice, Hořice, Vísky, Trokavec, Štítov a Myť. Do konce roku 1942 bylo vystěhováno na 2 429 obyvatel. Vojáci využívali stávající objekty pro své potřeby, díky čemuž jich zůstala velká část zachována. Původní obyvatelé se tak mohli po válce opět vrátit do svých domovů, které ve většině případů nevyžadovaly větší opravy.
Ačkoliv si obyvatelé dotčených obcí mysleli, že již překonali nejhorší období, byli na omylu. Situace se dramaticky změnila počátkem padesátých let, kdy došlo k rozhodnutí o výrazném rozšíření stávajících vojenských újezdů. Ve Středních Brdech se situace nejvíce dotkla pěti obcí, konkrétně Padrtě, Záběhlé (Přední i Zadní), Kolvína, Velcí a Hrachoviště. Když bylo vládou roku 1952 rozšiřování schváleno, bylo tím rozhodnuto o budoucnosti dotčených obcí a jejich obyvatel. Kromě Velcí byly všechny výše zmíněné obce srovnány se zemí a přibližně 1 250 původních obyvatel si bylo nuceno hledat nový domov. Samotné vysidlování probíhalo zejména v roce 1953, přičemž pozemky byly bez možnosti volby vykupovány za směšně nízké částky.
Původní obyvatelé mají na toto období velmi smutné vzpomínky. Po mnoho let žili spokojeným a klidným životem v brdské krajině a dnes na daném území najdou jen část bývalé zídky vlastního domu, mají-li to štěstí. Dne 4. 5. 1992 byla založena společenská organizace Svaz vyhnanců z Brd, která dlouhodobě usiluje o obnovení obcí Kolvín, Padrť a Záběhlá a především se neúspěšně dožaduje spravedlivého odškodnění. Obyvatelé dotčených obcí si prožili nepříjemné chvíle, když byli v průběhu několika let hned dvakrát násilně vystěhováni.
Členové Svazu vyhnanců z Brd se pozastavují nad způsobem, jakým bylo celé vyvlastňování prováděno. Stěžují si zejména na to, že při druhém vysidlování, za vlády komunistů, nedocházelo k dodržování ani vlastních zákonů. I přes svůj pokročilý věk by rádi dosáhli alespoň na adekvátní odškodnění obětí historických událostí dotčených obcí, které jim bylo odepřeno. Katastr obce Padrť zahrnoval především Padrťské rybníky, přičemž domy byly stavěny severním směrem od nich. Na západě sousedila Padrť s obcí Kolvín a na východě s obcí Záběhlá, která zahrnovala i rozsáhlé pláně. Obce Hrachoviště a Velcí se nacházely v severovýchodní části dnešní CHKO Brdy i bývalého VÚ Brdy.
Padrť
Obec Padrť je pravděpodobně nejznámější ze zdejších zaniklých obcí a nacházela se u hráze Dolejšího padrťského rybníka. Vznik obce, tehdy pojmenované jako Waldorf, se datuje k roku 1565, ovšem Padrťské rybníky byly založeny již po roce 1931. Tehdejší němečtí osadníci z Westfálska potřebovali vodní sílu, jako pohon vodních kol pro hutnictví, které se v oblasti rozvíjelo ještě před oficiálním vznikem obce. Právě Padrťské rybníky, v jejichž těsné blízkosti byla Padrť založena, představovaly obrovskou výhodu. Nejen, že zajišťovaly pohon pro železářství, ale zároveň lákaly mnoho turistů k rekreaci ze širokého okolí.
Bývalá obec Padrť byla již od svého počátku významným železářským centrem nejen Středních Brd, ale i celých Čech. Ohledně vzniku jejího názvu panují dvě verze. První z nich říká, že představuje něco rozlámaného, např. dříví v okolním lese. Druhá, pravděpodobnější verze poukazuje na drcení železné rudy před dalším zpracováním a zažitím názvu Padrť.
V roce 1749 obec získala cánový hamr, pomocí kterého obyvatelé začali vyrábět tzv. cány, tedy úzké pásky, které se dále používaly na výrobu hřebíků a cvočků. Zajímavostí je fakt, že kolem roku 1900 byly zde vyrobené cvočky určené pro rakouskou armádu. V té době byla Padrť vybavena vysokou pecí, čtyřmi tyčovými hamry a cánovým hamrem, díky kterým byla zajištěna roční produkce 896 q kvalitního kujného železa. S poměrně rychlým rozvojem železářství, kdy byly zakládány stále nové hutě a pece, vzrůstala poptávka po dřevěném uhlí, které sloužilo jako palivo do pecí. Bylo potřeba zajistit stálý zdroj této suroviny, a tak se několik mužů z obce začalo věnovat uhlířství. Jelikož se jednalo o velmi důležitou podporu železářství, stala se pro ně tato práce až do 19. století zdrojem obživy.
V době největšího rozmachu uhlířství byly kolem Padrtě často k vidění husté sloupy bílého dýmu, které stoupaly z milířů. Výroba uhlí nebyla snadným ani rychlým procesem. Nejdříve byl na vhodném místě vztyčen pevný kůl, ke kterému muži postupně přikládali polena, až z nich vytvořili jakousi pyramidu. Uvádí se, že se celkem jednalo přibližně o 40 m3 dřeva. Navršená hromada dřeva byla následně přikryta mechem a dřevo zapáleno. Aby mohl proces probíhat, nechali uhlíři ve spodní části milíře malý kanálek pro přívod vzduchu. Dalším krokem bylo zaházení celého povrchu hlínou, které se provádělo za účelem zamezení nadměrného přístupu vzduchu, díky čemuž dřevo nehořelo, ale pouze uhelnatělo.
Celý proces probíhal po dobu přibližně pěti až šesti dnů, a to za stálého dozoru uhlířů. Po této době byl milíř postupně rozebrán, a když dřevěné uhlí dostatečně vychladlo, mohlo být převezeno do železáren. Největší rozmach uhlířství byl v souvislosti se zpracováváním železa především v druhé polovině 18. a první polovině 19. století. Uhlíři pracovali s dřevinami starými i přes 150 let, které plavili po potoce. Jedna tuna dřevěného uhlí byla v té době vykupována za 15 až 20 krejcarů.
Postupně však začala obec upadat, už v druhé polovině 18. století bylo potřeba odkupovat dříví a doplňovat tak zásoby z rožmitálských lesů a později bylo dováženo už i dřevěné uhlí. Další výroba železa nebyla ve stejné míře nadále udržitelná a bylo potřeba učinit patřičné kroky. Z ekonomických důvodů byl připraven návrh na zrušení pece, který byl následně přijat a pec byla zanedlouho poté srovnána se zemí. Místní obyvatelé, kteří díky postupnému úpadku železářství přicházeli o práci, začali pracovat většinou jako lesní dělníci, povozníci, rolníci a horníci v okolí. Poslední hamr v Padrti byl zrušen do roku 1867.
Záběhlá
Obec Záběhlá se nacházela na území dnešní chráněné krajinné oblasti Brdy, severozápadním směrem od Dolejšího padrťského rybníka. Obec byla založena roku 17 0 pražským arcibiskupem Františkem Ferdinandem, hrabětem z Khünburgu, který na louku jménem Záběhlá pozval celkem 12 rodin, aby se zde usídlily.
Důvodem k tomuto kroku byl nedostatek pracovních sil v přilehlém okolí, a tak bylo potřeba přivést nové muže, kteří by zastávali především těžké lesní práce. Často byli zváni němečtí odborníci na zpracování rud, se kterým měli daleko větší zkušenosti než Češi, kteří se od nich učili. Jako poděkování byla prvotním kolonizátorům na dobu 12 let odpuštěna pracovní povinnost a každá rodina navíc dostala 12 sáhů dlouhé (1 sáh = 1,778 m) a sáhy široké území pro stavbu vlastní chalupy a dále také 12 1/4 strychů (1 strych = 0,287 ha) půdy pro vlastní zemědělskou činnost.
Do obce se postupně stěhovali další a další lidé. Zdejší muži dostávali od panského dvoru tolik práce, že se nestačili starat téměř ani o své vlastní domy s pozemky. Tyto tvrdé pracovní podmínky dokresluje i zmínka o vzniku přezdívky obce Mozolov: “Záběhelšťané byli honěni nástiným drábem z dřiny do dřiny, ani se nezastavili. Už si nemohli pomoci. Šli si postesknout k vrchnosti a poprosit ji o malou úlevu. Starosta řel se dvěma radními k vrchnosti, promluvil několik slov a dodal: “Tyhle mozoly to nejlépe povídají”. Všichni tři obrátili tvrdé ruce dlaněmi vzhůru. Černaly se na nich mozolnaté ztvrdliny, z některých tříštila krev.
Správce vrtěl hlavou a že tu věc napraví. Čekali nějaké ulehčení, ale zůstal přísný dráb a jeho týrání dále. Vypravili se tedy k vrchnosti znova: “Á mozoláci jsou tu zase!” povídá správce. Ti tři přišli domů a vypráveli, jak jim řekl správce. Název “Mozoláci” se roznesl po okolí a tak se dosud doptáte na Mozolov a Mozoláky.”
Obec Záběhlá byla členěna na dvě části, a to Přední a Zadní Záběhlou. Pro Přední Záběhlou se mezi obyvateli zažil i název “V Chalupách” a v jižní části katastrálního území bychom našli ještě osadu, které nikdo neřekl jinak, než “V Budách”. Ačkoliv celková rozloha obce činila 1 288 ha, velkou část území tvořily rozlehlé pláně a na rozdíl od nedalekého Kolvína obec nikdy nebyla elektrifikována.
V období válečné okupace byla na území Přední Záběhlé vybudována četnická stanice a na lesní louce Studánka vznikl výcvikový tábor pro organizace Hitlerjugend. Spokojený život obyvatel v Záběhlé skončil rokem 1952, kdy musela obec ustoupit rozšiřujícímu se Vojenskému újezdu Brdy a byla kompletně srovnána se zemí.
Obec měla nejvíce obyvatel roku 1890, kdy zde žilo 565 lidí, naopak nejmenší počet byl zaznamenán roku 1848, kdy v Záběhlé žilo 52 obyvatel. V době největší prosperity obce se počet obyvatel pohyboval v rozmezí od 400 do 565 lidí. Prudký pokles přišel zejména po roce 1940, tedy v době, kdy probíhalo první vysidlování, následováno druhou vlnou, která po roce 1950 způsobila zánik obce.
Kolvín
Obec Kolvín se nacházela pod vrchem Palcíř, který dle legendy sloužil jako obětní místo k poctě boha Svantovíta. Území je vzdálené přibližně 2,5 km vzdušnou čarou jihovýchodním směrem od obce Skořice a 2,3 km západně od hráze Dolejšího padrťského rybníka, u které se nacházela obec Padrť. První dochovaná zmínka o Kolvínu pochází již z roku 1381. Název obce je pravděpodobně odvozen od prvního osadníka, který se jmenoval Kolva a přípona -ín značila jeho dvorec. Mezi obyvateli se však vyprávěla i historka, dle které na území Kolvína v jeho počátcích žili kalvinisté, podle kterých byl název odvozen. Obec se rozkládala na rozloze 1 561 ha, přičemž přibližně 80 % tvořily lesy.
Už v roce 19 6 si představitelé Československa dobře uvědomovali blížící se hrozbu 2. světové války, a tak začala armáda poblíž obce provádět cvičné přelety, aby si její obyvatelé zvykli na intenzivnější režim výcviku. V roce 1941 zažili tamější obyvatelé první opravdu velmi nepříjemné období. Bylo rozhodnuto o vybudování pracovního tábora poblíž vsi, kam byli převezeni totálně nasazení občané z protektorátu, za účelem odstranění škod po ničivé vichřici, a zároveň bylo schváleno rozšíření dělostřelecké střelnice.
Četnická asistence, která měla na starost hladký průběh evakuace, postupně obcházela jednotlivá stavení a přebírala od obyvatel jejich majetek a klíče od domu. Po válce se obyvatelé mohli na pár let vrátit do svých domovů, ovšem v roce 1952 byli vysídleni podruhé a tentokrát byla celá ves srovnána se zemí. Z celého Kolvína, ve kterém žilo až na šest set obyvatel, se zachoval pouze symbolický sokl, ve kterém historicky býval usazen litinový kříž. Zmíněný kříž už se bohužel nedochoval, neboť byl zničen.
Mezi tím posledním, co v Kolvíně vzniklo, je i tato báseň, která vystihuje tehdejší atmosféru mezi obyvateli obce:
“Kolvíne, Kolvíne, vesničko má milá,
na tebe vzpomínám, čím jsi ty mně byla.
Chaloupky vy milé, co z vás asi bude,
až se vystěhujem, kdopak se vás ujme?
Máme se vystěhovat, nemáme však kam,
kam nás osud zavede, ví jen Pán Bůh sám.”
Počet obyvatel v obci byl velmi proměnlivý. Téměř po celou dobu existence Kolvína bylo zaznamenáváno záporné migrační saldo, kdy se z něj lidé stěhovali do jiných obcí za lepšími pracovními podmínkami. Největší pokles obyvatel byl zaznamenán v období let 1939-1946, kdy proběhlo první vysidlování. Po skončení 2. světové války se část obyvatel vrátila zpět do svých domovů, ovšem po roce 1952 byla obec opětovně vysídlena a domy zbořeny.
Obec stávala pod vrchem Palcíř při cestě ze Skořic do Padrtě a právě těsné okolí této cesty je v současné době zarostlé hustými křovinami, ve kterých lze spatřit zbytky základů původních domů a části zídek. Ve spodní části obce, která stávala jižně od zmíněné cesty směrem ke kolvínské střelnici, lze spatřit zarůstající louky, na kterých se uchycují náletové dřeviny. Není problémem nalézt ani staré zrezavělé cedule, které byly využívány v době výcviku.
Hrachoviště
Obec Hrachoviště byla obklopena třemi brdskými vrchy, a to Beranec (663 m n.m.) na jižní straně, Špičák (579 m n.m.) na severovýchodě a Jedová hora (537 m n.m.) na severozápadě. Nedaleko od bývalé obce se nachází dodnes zachovalá zřícenina hradu Valdek a přibližně 17,5 km jihozápadním směrem leží známé Padrťské rybníky.
První zmínka o obci Hrachoviště je dochována z roku 1331, kdy obec patřila k nedalekému hradu Valdek a až do roku 1923 byla částí obce Hvozdce. V roce 1838 zachvátil Hrachoviště obrovský požár, který měl ničivé účinky a zasáhl celou obec. Jediným obdobím, ve kterém obec zaznamenala výraznější rozvoj, bylo 18. a 19. století, které bylo ve znamení těžby rud na blízké Jedové hoře.
Jakmile však došlo k jejímu omezení a následnému ukončení, význam obce opět poklesl a byl registrován i výrazný úbytek počtu obyvatel. Do Hrachoviště nebyla nikdy zavedena elektrická síť a nebyl zde ani veřejný vodovod. Majitelé několika statků proto začali využívat přírodní zdroje a zajistili si přívod vody samospádem z nádrže, která se nacházela na louce nad obcí.
V dobách německé okupace, kdy docházelo k vysidlování několika brdských obcí včetně Padrtě, Kolvína, Záběhlé a Velcí, nebylo ještě Hrachoviště zahrnuto do plánovaného rozšiřování střelnice. Díky tomu byli tamější obyvatelé ušetřeni nedobrovolného opuštění domovů. Když však bylo v roce 1952 rozhodnuto o druhém vysidlování brdských obcí, Hrachoviště již bylo do tohoto procesu zahrnuto a přes 50 obyvatel si muselo hledat nové bydlení.
Obec byla posléze srovnána se zemí a zachovala se jediná stavba, tehdejší stodola, která dnes turistům připomíná zaniklou obec. Najdeme zde také památeční kříž, který stojí na okraji cesty a kámen nad studnou s vyrytým letopočtem obce. Tyto symboly byly vyrobeny zásluhou pana Hejla, zdejšího rodáka a kolem kamene stojí také čtyři lípy, které byly vysazeny na oslavu konce 1. světové války.
Jedinou stavbou, která se dochovala dodnes, je bývalá stodola, která byla opravena a nyní připomíná turistům zaniklou obec. Na zbytku území byla v dobách výcviku zřízena plocha pro vojenskou autoškolu a v současné době podléhá přirozené sukcesi. Poblíž dochované stodoly lze v křovinách spatřit trosky původního kamenného stavení.
Velcí
Obec Velcí se nacházela přibližně dva kilometry jižním směrem od obcí Ohrazenice a Jince. Zároveň byla obklopena třemi brdskými vrcholy, a to Koníček (667 m n.m.), Vystrkov (541 m n.m.) a Za Královkou (566 m n.m.). V přilehlém okolí obce byla soustava tří rybníků na Pstruhovém potoce, z nichž největším, a zároveň nejbližším, byl Mlýnský rybník.
Je poměrně těžké dohledat přesné datum vzniku obce, neboť dosud nebylo s jistotou určeno. První dochovaná zmínka o Velcí je datována k roku 1454, kdy bylo území součástí Jinců. V období od počátku 16. století do roku 1602 pak vlastnil obec rytířský rod Pešíků z Komárova a ke konci třicetileté války se stalo Velcí, i celé jinecké panství, majetkem Vratislavů z Mitrovic.
Záznamy z roku 1653 uvádějí, že v té době přebývalo v obci pouze 8 rodin, i když jich zde dříve žilo daleko více. Tento nízký počet obyvatel měl dvě hlavní příčiny. Nejprve do brdské oblasti v roce 1639 vtrhl švédský generál Jan Banér, který území Jinců a Velcí téměř celé vypálil. Obyvatelé se snažili zachránit si své životy a schovávali se po okolních lesích. V té době se navíc rozšířila morová epidemie, která měla za následek další oběti. Po těchto událostech se počet obyvatel postupně zvyšoval a v roce 1890 zde byl zaznamenán nejvyšší počet lidí (598).
Po tomto roce byl zaznamenáván opětovný pokles, kdy se lidé stěhovali za prací do jiných obcí a v roce 1921 žilo na území Velcí 381 obyvatel v 65 domech. Nejnižší počet byl zaznamenán při posledním sčítání lidu v roce 2011, a to 27 obyvatel. Seskupení domů v obci bylo čistě náhodné, bez jakéhokoliv řádu a jednalo se tak o obec hromadného půdorysu.
Zajímavostí je, že název Velcí oficiálně fungoval až od roku 1923, přičemž do té doby byla ves známá jako Veliká, popř. Velká. Velcí je další z obcí, jejíž obyvatelé zažili obě dvě vysídlení a stejně jako další čtyři obce i Velcí bylo následně srovnáno se zemí, i když pouze částečně. Velcí nebylo vymazáno z mapy úplně, ale bylo zbořeno pouze několik budov. I tak to pro obec znamenalo velkou změnu, neboť se tímto rokem stala pouze katastrálním územím, které bylo ve druhé polovině 80. let 20. století přičleněno k Ohrazenici. Konkrétně se jednalo o území mezi Ohrazenicemi, lesem Vystrkovem, cestou vedoucí mezi Ohrazenicemi a Velcí a mostem přes Pstruhový potok.
Nucená vysidlování
První vysidlování (1940-1942) a doba po 2. světové válce
Jakmile německá armáda začala s okupací zbytku českého území, její zájem se přirozeně přenesl i na dělostřelecký výcvikový prostor v Brdech, který si pro své potřeby přejmenovala na Truppenübungsplatz Kammwald a cvičila zde své jednotky. Dne 11. 4. 1940 vydal tehdejší říšský protektor výnos o nařízení vystěhování obyvatel z vojenských prostorů, který protektorátní úřady musely splnit. Němci totiž plánovali nabytý prostor využít i jako zkušební místo pro německé kolonisty.
Pro občany to byla nečekaná a nepříjemná zpráva. Přestože zde žili po mnoho let, najednou si měli sbalit všechny věci, opustit své domovy, kde prožili kus svého života a odejít do neznáma, hledat si nové obydlí, práci, atd. Počátkem jara 1940 byly u každého domu prováděny cenové odhady příslušného majetku a lidé byli mnohdy pod nátlakem nuceni podepisovat značně nevýhodné smlouvy. Pro účely této akce byla zřízena speciální Přesídlovací kancelář v Rokycanech, která byla pověřena řešit všechny okolnosti a lidé se na ni mohli v případě potřeby obracet. Obyvatelé byli nuceni se odstěhovat vpoměrně krátké době, a to bez zajištění náhradního bydlení. Nejen, že byly finanční náhrady za majetek nízké, ale zároveň se jejich vyplácení poměrně protahovalo. Lidé tak byli v mnoha případech odkázáni na své příbuzné, u kterých našli dočasné bydlení.
První vlna vysidlovací akce, která začala na podzim roku 1940, počítala s vystěhováním 65 rodin z obcí Padrť a Záběhlá. V jejím průběhu však bylo rozhodnuto o zahrnutí dalšího území, a to o obec Velcí a část jejího okolí, odkud muselo opustit své domovy přes dalších 200 obyvatel. Druhá vlna, která byla dokončena na jaře roku 1941, znamenala především vystěhování zbývajících obyvatel, kteří dosud zůstávali ve svých domovech a odmítali je navzdory rozkazu opustit. Mohlo by se zdát, že tím vše skončilo a obyvatelé okolních obcí si mohli oddechnout. Opak byl pravdou.
V říjnu téhož roku bylo oznámeno, že je nutné vyklidit dalších osm obcí (Skořice, Kolvín, Trokavec, Vísky, Štítov, Příkosice, osada Hořice a část Mirošova). V konečném důsledku, když bylo začátkem roku 1942 vysidlování u konce, se celá akce dotkla následujících obcí: Záběhlá, Kolvín, Padrť, Skořice se samotou Kreslovna, Příkosice, Štítov, Trokavec s osadou Pančava, Vísky, část Mirošova, osada Myť z obce Mirošova, osada Dražka z obce Kakejcov, osada Hořice z obce Číčov, Velcí a část Jinců a Ohrazenic. Celkem bylo ke dni 1. listopadu roku 1942 z Brd vystěhováno na 2 429 obyvatel. Lidé nejčastěji hledali náhradní domovy zejména v přilehlých obcích okolních okresů.
Když skončila 2. světová válka, došlo k odsunu Němců z České republiky a brdští obyvatelé se začali pozvolna navracet do svých původních domovů. Mnoho domů bylo poničeno, některé z nich byly dokonce zcela zbořeny a srovnány se zemí. I když existovaly náhrady za válečné škody, peníze nebyly vypláceny přímo, ale uloženy v rámci vázaných vkladů. Pro obyvatele to znamenalo pouze to, že je nemohli okamžitě využít, ale bylo jim přislíbeno jejich pozdější uvolnění. Oprava domů ze soukromých úspor však nebyla hlavním problémem této doby.
Po prvním vysídlení obcí bylo území kontrolováno Němci, kteří zabraný majetek zkonfiskovali a původní obyvatelé si po návratu byli nuceni své pozemky a domy znovu odkoupit od příslušných úřadů. Atmosféru dokresluje svědectví pana Čejky, rodáka z nedaleké Záběhlé, které mi poskytl během společného rozhovoru a dále paměť paní Anny Brožíkové a Zdeňky Třeškové, které byly sepsány v roce 1993.
Druhé vysidlování (1951-1953)
Obyvatelé brdských obcí se pozvolna dostávali zpět do běžného života, dokončovali opravy svých poničených domů a mysleli, že už mají to nejhorší za sebou. Když tak přišla začátkem padesátých let dvacátého století zpráva, že se budou muset znovu odstěhovat, připadala obyvatelům celá situace jako špatný vtip. Po zkušenostech z nedávné historie a vzhledem k ne příliš mírové situaci po celém světě se československá armáda začala systematicky připravovat na případný další ozbrojený konflikt a pro tyto účely bylo rozhodnuto o rozšíření stávajících vojenských cvičišť. To samozřejmě znamenalo vysídlit několik tisíc obyvatel a mnohdy i z těch obcí, kterých se týkala už první vlna vysidlování.
Lidé doufali, že se jim podaří vyjednat podmínky přijatelné pro obě strany a nechtěli si připustit, že by měli znovu opustit své domovy. Navíc jen pár let po tom, co se do nich vrátili. Zákon č. 169/1949 Sb. o vojenských újezdech však nepřipouštěl existenci žádných obcí v prostoru vojenských újezdů, a tak byly veškeré snahy místních obyvatel beznadějné. Obce Kolvín, Padrť a Záběhlé, které dříve patřily do Plzeňského kraje, byly i přes značnou nevoli obyvatel přesunuty do Příbramského okresu, aby nemusela být správa celého území roztříštěna mezi více okresních národních výborů.
Tato smutná kapitola historie brdských obcí se týkala celkem pěti vsí, a to Padrťě, Kolvína, Záběhlé, Hrachoviště a Velcí. Jejich obyvatelé si až do poslední chvíle nechtěli konečné rozhodnutí připustit a snažili se jej zvrátit. Když začalo opětovné oceňování majetku, přicházelo mnoho stížností na jeho průběh. Ministerstvo národní obrany totiž vypočítávalo náhrady z průměrných cen roku 1939 a stanovilo maximální strop ve výši 450 000 Kčs za jedno obydlí. Není proto divu, že se lidé bouřili, neboť jim bylo nabízeno ještě méně, než dostali po prvním vysidlování od Němců. Když se někteří z nich snažili vyjednat lepší podmínky, byl na ně dokonce vyvíjen velký nátlak, kdy jim bylo vyhrožováno, že pokud smlouvu nepodepíší, bude jim výše náhrady snížena průměrně o 30 000 Kčs. Občané, kteří se nenechali zlomit ani tímto gestem, byli většinou označováni za nepřátele lidově demokratického systému. Podle pana Čejky soudy žádný nátlak nikdy nepřiznaly.
Brdy byly oblastí, jejíž obyvatelé kladli z celé České republiky při násilném vysidlování největší odpor. V polovině prosince roku 1952 byla dle bilanční správy Ministerstva obrany většina obyvatel z dotčených obcí vystěhována a 231 rodin si již našlo nové domovy, přičemž dalších 58 rodin stále zůstávalo vdotčených obcích. Na rozdíl od prvního vysidlování, kdy se většina objektů zachovala, tentokrát bylo rozhodnuto o celkovém srovnání domů se zemí. Většina z nich zmizela již v průběhu roku 1953 a do roku 1957 byly postupně zbořeny i všechny další. Jedinou vzpomínkou, která se kromě občasných zbytků kamenných základů zachovala, jsou pomníky padlých rodáků z Kolvína a Padrtě, které zachránili občané Skořic, když je z původní oblasti odvezli. Nepříjemné vzpomínky obyvatel dokládají paměti několika obyvatel dotčených obcí.
Snaha o patřičné odškodnění
Původní obyvatelé se ani po několika desítkách let nesmířili s nedůstojnými postupy při oceňování majetku. Po roce 1989 jim svitla naděje, že by jim mohl být majetek (v té době pouze území, stavení byla zbořena) navrácen, bohužel k ničemu takovému nedošlo, a tak vznikla iniciativa, která má za cíl dosáhnout spravedlivého odškodnění. Dne 4. 5. 1992 vznikl Svaz vyhnanců z Brd, tedy spolek tří obcí, Padrtě, Kolvína a Záběhlé. Pan Čejka mi prozradil, že ať už nastala jakákoliv situace, která by teoreticky mohla pomoci navrácení majetku původním obyvatelům, vždy se najednou našly další důvody, proč k tomu nemohlo dojít.