Miluju hory. Majestátní vrcholky, které se téměř dotýkají nebe a dechberoucí výhledy z nich mě vždycky donutí se na chvíli zastavit a jen tak vše kolem sebe pozorovat. A fotit :) Když se tak naskytla příležitost vyrazit na lyže do Alp, neváhal jsem ani vteřinku.

Vyrazili jsme v úterý kolem 2 hodin v noci, abychom brzy dopoledne už byli v Nauders, což je malá krásná rakouská vesnička blízko italských a švýcarských hranic. Pro mě, jakožto člověka, který miluje hory a sníh, ideální kombinace. Všude po okolí ležely závěje sněhu, vrcholky hor a střechy chalup pokrývaly sněhové čepice, prostě taková ta klasická ladovská idylka.

Příjezd do Nauders

Hned po příjezdu jsme se rychle ubytovali a vyrazili do místního lyžařského střediska. Na lyžovačku byly téměř dokonalé podmínky a my měli celou sjezdovku téměř jen pro sebe. První půlka ledna je totiž ještě mimo hlavní sezónu, která je zde hlavně v únoru a březnu, a tak jsme si užívaly prázdné sjezdovky a nulové fronty na vlek.

Intuitivně jsme se rozdělili do dvou skupin (A a B). Áčka hlavně jezdili, béčka to tolik nehrotili a spíše degustovali panáky v místním deštníku na vrcholku sjezdovky. #NaWillíka

Italské středisko Schöneben

První dva dny jsme jezdili jen v Nauders, další dva dny pak v blízkém Schöneben, který už je na italské straně Alp. Upřímně, lepší sjezdovku jsem snad ještě nejezdil. Pokud si vyjedete až úplně nahoru, čeká vás nejprve krásně široký úsek s úžasnými výhledy na okolní vrcholky a následně dlouhá, příjemně profilovaná trať.

V pátek navíc konečně vysvitlo i sluníčko, takže jsem první jízdy strávil spíše tím, že jsem pořád někde zastavoval a fotil. A fotil. A… Fotil. Naneštěstí (?) se v horách mění počasí každou minutou, takže když jsem vyjel opět nahoru, zase jsem fotil…

Protože už mě po třech a půl dnech intenzivního ježdění bolely nohy v každém oblouku, rozhodl jsem se odpoledne odvézt lyže na hotel a vrátit se s foťákem a stativem. Když jsem se však konečně dostal opět “on the top of the world”, jako na potvoru se zatáhlo a začalo sněžit. No jo no, hory :)

Když už mi nevyjde západ slunce, rozhodl jsem se udělat si procházku dolů na parkoviště po sáňkařské dráze. Pár výhledů se mi naskytlo, a tak jsem si s foťákem přeci jen trošku (symbolicky) zablbnul. Mít ho však s sebou ráno na Schöneben, to by bylo strašný fotoporno :)

Takhle bylo jen gastroporno. A to doslova. Měli jsme s místní restauraci objednané pětichodové večeře, které byly dotažené k dokonalosti. Tohle mi bude sakra chybět!

Svět je opravdu malej

Další příjemnou věcí je fakt, že Češi a Slováci jsou fakt všude. V deštníku na vrcholku sjezdovky pracuje Slovenka, v našem hotelu Češka, ty luxusní večeře byly opět dílem Slováků, … Nejdůležitější ale je, že jsou tu všichni hrozně milí a když potřebujete, neváhají s čímkoliv pomoci. Žádné znuděné tváře s výrazem “ani na mě nemluv”, jako potkáváme občas u nás. Navíc, když se i místní čišníci sami od sebe naučí pár českých slov, aby vás překvapili, je to prostě milý :)

No a protože všechno jednou končí, v sobotu jsme si po snídani zabalili věci a vydali se zpět do Čech, kde je teď prý také dost sněhu. Tak už snad jen aby ještě ty hory trošku vyrostly… :)